Že je možné, ba dokonce nutné s bylinkami komunikovat, jsme si již řekli v některém z předchozích příběhů. Dalším takovým nevšedním důkazem o samostatné vůli, či vědomí, bylinek, je jejich příchod v čase , kdy jsou ponejvíce potřeba. Navíc tak umí učinit s grácií sobě vlastní. A v čem že spočívá?
Po několika velice podobných událostech, zdařilých synchronicitách, chcete li, se moje mysl konečně otevřela připomínkám duše. Ono totiž pátráte li po kýžené bylince s jakousi formou usilovnosti či nutnosti, většinou se nedaří. Až v momentě, kdy jen a pouze požádáte, načež ponecháte věc plynout, stane se. Jdete si krajinou, oči bez tíže myšlenek jen tak pozorují krásy okolní krajiny, jediné, co se daří vnímat jen švitoření ptactva či jakoby vánkem řízený let motýlů a ejhle. Přímo proti vám se v celé své kráse tyčí rostlinka, kterou jste předtím hledali jako diví. A ona si tu roste jako by nic.
V mém případě to bylo hledání ještě o něco zajímavější. Požádal jsem tenkrát o bylinku na coviďáka. Nic určitého, jen mě převelice zajímalo, zdali se něco takového namane. Vlastně jsem ani netušil, zdali onu bylinku, až ji uvidím, vůbec rozpoznám. Jen intuice, matička realizací dávných mudrců, mě potichoučku napovídala že ano.
A tak jsem se procházel přírodou, usilovně předstírajíc, že vlastně nic nehledám a jen tak si kroužím krajinou. Jenže ony to ty kytky prostě poznají. Zkrátka a dobře, nebylo to hned. Až jednoho dne ráno, kdy bylo v dutině lebeční vskutku vymeteno, se cosi počalo udávat jinak. Ten zvláštní pocit vnímám pokaždé s neurčitou intenzitou. Vím, že se něco udá, něco se změní a čím blíže jsem, tím je pocit intenzivnější. Těsně před kýženým okamžikem se dokonce dostaví až uvolňující pocit štěstí, doprovázený úsměvem.
Já se tenkrát přistihl jak stojím před kopcem, porostlým krásným lučním kvítím, přičemž se dívám jen na tu jednu jedinou. Zářící modro fialové kvítečky volají, abych se vrátil odněkud z výšin zpět a porozprávěl. Pomalu se tak skutečně děje. Sedím v trávě vedle nádherně kvetoucího Pilátu lékařského. Dlouho jsme se neviděli, říkám mu, načež on na to, že se na chvíli stáhl, že mu tuze vadí smog a vůbec špatně snáší lidskou činnost zasahující do krajiny. Prý chvíli, pomyslel jsem si, bylo to skoro třicet let. To v rostlinné říši ale vůbec nic neznamená, dostalo se mi okamžité odpovědi. Ta věta mi vyvolal na tváři úsměv. A pak že kytky nemají smysl pro humor.
Po chvíli ticha mi bylo dovoleno si pár úborů té nádhery natrhat. Následovala precizní práce a hledání. Knihy zkušených bylinkářů, moderních bylinkářů, starších bylinkářů, hodně starých bylinkářů, dávných bylinkářů až po spisy, které čtu pokaždé hodně moc dlouho, neboť švabach je věc zapeklitá a zub času taky umí zadělat na problémek. Avšak nic, co by nešlo při troše trpělivosti překonat.
A jak to nakonec dopadlo? Namíchal jsem pilně naslouchajíc intuici Pilát s pár dalšími bylinkami a musím s pokorou říci, že je to skutečný poklad. Jako prevence proti výše uvedenému broukovi funguje bezvadně. A když už je v těle a dotyčný (ná) jedinec chřadne na těle i na duchu, poměrně rychle odezní. A tak moji milí, jděte a bděte, les volá a právě nyní během jarních měsíců krásně voní. Každý krok je posléze způsob, kterak si udržet zdraví. Pro ty, jimž někam uteklo, je tam dozajista cesta, jež k němu vede.