Příběh první
Lidé, jak je alespoň mám tu čest znát, mají příběhy rádi. Od nepaměti si je vyprávěli za dlouhých zimních večerů. Nemaje televizí, rádií a jiných vymožeností dnešní pokrokové doby, trávili čas nasloucháním zpráv od krajánků, či barvitým legendám starších, světa znalých předků.
Nyní si také já dovolím nabídnout jeden příběh . Nebude to ovšem ani přikrášlená pověst, natož pohádka před spaním, byť má dobrý konec. Jedná se o událost skutečnou, lidé v ní jsou z masa a kostí, bylinky v něm vystupující dodnes voní na loukách, stráních či v hrnečcích. Ale pojďme rovnou do víru tehdejších událostí.
Byl jsem tenkrát poměrně mlád. Bradu dosud neosidlovalo strniště vousů a střední škola teprve otevírala své brány ze účelem vzdělání, jemuž jsem do dnešních dní ne tak zcela porozuměl. Mnohem raději jsem trávil spoustu času v lesích a hájích, objevoval kouzla a taje přírodních krás, pozoroval běh věcí, jež zde plynou s jakousi nedefinovatelnou, ovšem přirozenou samozřejmostí. Sbíral bylinky, lesní plody(zjevně jedlé) a do dnešních dní tak milované houby(také nejedlé, neboť s Muchomůrky červené je vynikající tinktura, o tom však až jindy).
Po jednom takovém putování a následném návratu domů mě zde čekala nemilá zpráva. Mámě diagnostikovali poruchu funkce štítné žlázy(dva roky poté, co bouchla elektrárna v Černobylu). Nelenil jsem, načež začala intenzivní práce a studium dostupné literatury(což na sklonku socialistického zřízení nebylo jen tak samo sebou), kterak mohou bylinky pomoci k uzdravení. Nemaje tenkrát ani ponětí o psychosomatice a jiných podpůrných či diagnostických metodách, pátral jsem skutečně pouze a jen v říši bylin. Vyšla mi v sousedství dozrávající Arónie, Karbinec evropský, na kloktání Svízel sýřišťový a Jantar nabitý na sluníčku, co kámen nošený na krku. Bylo toho ještě malinko víc, nicméně to je nyní vedlejší. Po vcelku krátké době se mi podařilo sehnat prakticky vše. Dokonce Jantar, o němž jsem silně pochyboval již na začátku, se naskytl poměrně snadno. Opravdová zkouška mladého bylináře se však teprve blížila.
Byl vskutku svízel, najít Svízel. Nu což, má to ve jménu, říkal jsem si tenkrát, nepozbývaje mladistvého entuziazmu. Psal li bych nyní pohádku, zaznělo by něco ve smyslu „troje střevíce, trojí podrážky prošlapal, nežli našel, co hledal“, nicméně jsme v reálném příběhu, takže si vystačíme se strohým konstatováním o přibližně měsíci ustavičného hledání. Nutno podotknout, že zcela bez výsledku. Až jednoho slunného dne se cosi změnilo. Již na začátku výpravy mě nohy vedly zcela odlišnou cestou. Mysl jako by poslouchala jinou vůli, nežli byla ta má. V hlavě mi rezonovaly instrukce, kudy se dát. Těm radám jsem rozuměl, jazyku však nikoli.
Po nějaké době se přede mnou vyloupla louka, kterou jako bych znal. Cítil jsem, že zde nestojím poprvé, přesto to muselo být velmi dávno. Kdesi hluboko v paměti to místo uložené bylo, jen těžko říci kde. Co však vidět bylo a to zcela evidentně, byly krásné žluté hrozny květů Svízele sýřišového. Až mi srdce radostí poskočilo. Dodnes, když na tu chvíli pomyslím, mám na těle husí kůži. Dále už šlo vše solidním kvapíkem a abych vás zbytečně nenapínal, máma se uzdravila, až nečekaně rychle. Obligátní věta pánů v bílém o spontáním uzdravení ji vyprovázela z nemocnice, kde jsme ji s tátou již netrpělivě očekávali. Tedy hlavně my, děti, neboť kulinářské schopnosti mého táty začínaly u párků a vajec, tamtéž ovšem končily.
A ještě jednu věc bych vám chtěl předat. Došla mi až drahně času po tomto zážitku. To informační pole, jenž mi rezonovalo v hlavě při nalezení tolik očekávané bylinky, nebyl nikdo jiný, nežli les. Dnes už klábosíme běžně, leč tenkrát mi bylo šestnáct a takový věk je věru svízel.