LUX VITAE I.
Světlo života, bájný spis hermetika Edwarda Kellyho či snad jen dvě slova, značící mnoho. Doslovný překlad z Latiny je zřejmý, je však takový rovněž jeho význam? Od jednoho léčitele jsem před dávnými lety slyšel také jiný překlad, zněl osvícení. Zde bychom význam hledali již poněkud snáze. Nerad bych však cokoli podsouval. Naopak je velmi záhodno, aby si každý zvolil význam slov z nadpisu této kapitoly sám. Možná vám v tomto ohledu napoví následující řádky.
Sem tam se v této uspěchané době najde člověk, který hledá odpovědi. Nikoli však týkající se sportovních výsledků, či pohybu burzovních indexů. Odpovědi týkající se jeho duše, úkolu zde, či poznání hlubších mystérií, které se na internetu, popřípadě v běžných periodikách, časopisech nebo knihách najít nedají. Jenže kde hledat? Kde světlem odkrýt to, co bylo doposud ukryto v tmách. Cest za takovým odhalením není právě mnoho. Každému je určena jeho vlastní, proto ani rady od zasvěcených, kudy se dát, povětšinou nevedou ke kýženému cíli. Jenže jak najít tu pravou? Mnoha hledajícím nakonec dojde trpělivost. Není snadné kráčet po trnitých pěšinách, neboť právě takové k světlu poznání vedou.
Jak jsem již uvedl, rad kterak dojít k cíli jistě najdete mnoho a tak neberte prosím tento příběh podobně, nýbrž co způsob, jež vám za určitých okolností nabídne inspiraci. Otevře vhled, chcete li. Jak jej uchopíte, ponechám na vás. Spolu se prostřednictvím těchto řádků můžeme postavít na začátek budoucích šlépějí, kam vás pak povede vnitřní hlas, intuice, je jen a jen na vás.
Než se začtete dále, vězte, jména a místa v tomto příběhu, jenž se ovšem doopravdy stal, jsou pozměněna. Důvody jsou řekl bych zřejmé, ne každý stojí o popularitu. Psal se rok 2009 a Jindřich Modřelický se právě vracel z mírové mise v Kosovu. Profesionálním vojákem byl již patnáctým rokem. Kariéru měl slušnou, nadřízení si jej považovali, podřízení zrovna tak. Navenek působil přísně až odtažitě, kdo jej však znal blíže, věděl jak se věci mají. Za roky služby ve stejnokroji české armády viděl a zažil tolik lidského utrpení a strastí, že pro něj nebylo důležité, jak působí na lidi kolem sebe. Sám nedal na první pohled a tak si ne vždy připouštěl, že tak mohou činit také jiní. Absolvoval mise v Bosně, Kosovu a Afghanistánu, pomáhal při povodních na Moravě i v Čechách. Setkal se s zoufalstvím, nenávistí, zlobou ovšem kupodivu také dobrem a laskavostí.
To vše v něm postupem času stále více a více vyvolávalo otázky. Na začátku jich byla celá řada. Postupně však ubývaly, odlupovaly se jak spálená kůže z hojících se zad, až zůstala pouze jediná. Ten okamžik byl pro Jindru klíčový. Na jedno zásadní poznání přišel, byť za ním ještě klíčové odpovědi sám nečekal. Ve službě se zbraní po boku se kýženého posunu nedočká. A tak se stalo, k překvapení všech, za nemalého přemlouvání okolí, že v armádě skončil. Tíha, jež z něj spadla, by se dala směle přirovnat k váze glóbu, co třímá na svých ramenou bájný obr Atlas. Ne, že by ze své volby zpočátku neměl strach. Dokázal jej však překonat. Nakolik klíčové bylo toto rozhodnutí, docenil však až později. Stanul na začátku své cesty za světlem života, za osvícením. Možná, ale opravdu jen možná, vědouc, jak trnitá ona cesta bude, volil by tenkrát jinak. Na možná se však v tomto příběhu naštěstí nehraje.