Bylinářův úplněk V. Kapitola druhá.
Náhoda. Slovo, které používá mnoho z nás prakticky kdykoli, stane li se něco, ne zrovna snadno vysvětlitelné. Prastaří bylinkáři a bylinkářky na náhody nevěřili. Měli pro tyto situace zcela jiné vysvětlení. Neodbývali je tímto standardním slovem dnešní doby, ba naopak projevovali maximální snahu do takových okamžiků či dějů proniknout, rozkličovat je. Pokud se tedy chceme dostat do režie událostí, plynoucích vůkol nás, či našich blízkých, klientů, měli bychom se pokusit o totéž.
Pokusím se tedy nyní uvést jeden z příkladů takové zásadní náhody, aneb proč se některé věci dějí právě tak, jak bychom nikdy nečekali. Jména v příběhu poupravím, aby jeho dotyční účastníci nemohli lkát na mojí prostořekost.
Pan František Malina byl na výletě v Krkonoších, přesněji tedy v Harrachově. Poněkud se zdržel a nyní pospíchal seč mu síly stačily stačily, aby stihl autobus do Prahy, kde bydlel. Počasí mu přálo celý den, tedy až do okamžiku, kdy si uvědomil čas a nasměroval své kroky na nádraží. Vzhledem k tomu, že byl již pán v letech, zrychlený přesun byl ohraničen vskutku pouze jen na klopýtavou chůzi. Jeho náhlý spěch měl hned dva důvody. Za prvé se jednalo o poslední spoj ku Praze a za druhé, měl být ráno na důležitém vyšetření. Trpěl již delší dobu na potíže s tlustým střevem, dokonce mu byla diagnostikována rakovina. Pan František měl oprávněný pocit, že po vyšetření a následné hospitalizaci se již do milované přírody, již nabízí naše nejvyšší hory, jen tak nepodívá.
Jenže v momentě, kdy začneme plánovat, se vyšší mocnosti(bůh, osud, Perun…., jak kdo chce) začíná bavit. A protože zde František Malina ještě něco málo vykonat měl, počaly se dít věci. Nejen že se na procházce zapovídal natolik, až ztratil pojem o čase, jako z udělání se toho dne zbortila lávka přes potok, kudy vedla zkratka k nádraží. Poslední z „náhod“ onoho zásadního dne, byla porucha přivolaného taxíku, který poslední mohl ještě zachránit vzniklou situaci. Jako konečný bod všeho zmaru tenkrát pan Malina označil vybitou baterii, svého mobilního telefonu.
Nebylo zbytí, dnes se již z Harrachova do Prahy nedostane. Naštěstí věděl o útulném penzionu, se sice skromnou kuchyní, nicméně výtečně ošetřeným pivem a ne zrovna horentní sumou za ubytování. V penzionu u Krtka volný pokoj byl, na kamnech porce guláše rovněž, takže nebylo co řešit. Převzal si tedy klíče od pokoje a rovnou zamířil na „jedno s čepicí,“ aby po tom všem spěchání, zahnal žízeň.
K jeho nemalému překvapení to v lokále hučelo, jako v úlu. Pošmourný podzim zrovna takové návštěvě nenasvědčoval, co se však dalo dělat. Uvyklý soukromí a životu v osamění zvolil cestu nejmenšího zla a vyptal si možnost přisednutí k malému stolku v rohu šenku. Ten okupovala pouze jediná osoba, žena přibližně v jeho věku. Ta bez okolků přikývla a tak se pohodlně usadil, vyčkávajíc pěnivého moku. Poněkud trapnou chvíli ticha, alespoň takto je bůh ví proč nazývána, přerušil sám pan František, obligátním dotazem o počasí. Dostalo se mu však zcela nečekané odpovědi.
Pokračování v další kapitole 🙂