Bylinářův úplněk kapitola II.
Naštěstí mě napadlo si jak verše, tak i průběh celého podivného odpoledne zapsat. Krok po kroku, událost po události. Byla to vskutku podivná snůška dějů. Melodii oněch bubnů bylo zapisovat netřeba, ta se jen tak ze zákoutí mozkových závitů vypudit nedala. Navíc neznám noty.
První na řadu přišel děda z hospůdky. A hned to začalo být zajímavé. V knihovně mi náhodou, na které od jisté doby nevěřím, přišla do ruky kniha o staroslovanských božstvech. Chlapík jménem Vodan, konečně zmíněných rovněž v oněch verších, shodou okolností přesně odpovídal popisu staříka z hospody. A dál to bylo ještě zajímavější. Cituji: lidem se zjevuje za dlouho trvajícího sucha, buď v podobě vitálního starce, eventuálně co bujarý hřebec bílé barvy. Ponouká lid k obětinám za vodu a to prostřednictvím blíže neurčených veršů, doprovázených hudbou, většinou bubny.
Tak to odpovídá až příliš přesně. Snaha o vygooglení autora této moudré knihy, vedla v niveč. Zvláštní. Stejně jako googl reagovala také paní knihovnice. Dokonce se ji ani nepodařilo dohledat, kde se zde tato publikace vzala. Vydavatelství VÉD, taky neexistuje. Asi samizdat. Pro jistotu jsem pročetl další z panteonu Slovanských bohů, naštěstí jich není až tolik, abych byl preventivně připraven, před dalším potenciálním setkáním vyššího druhu.
Nakonec mi bylo umožněno v naučné knihově strávil celý den. O moc moudřejší, než před její návštěvou, jsem však nebyl. Abych zcela nepodlehl podivnostem, došlo k porovnání všech dosud nastalých událostí s vysvětlitelnou realitou. Né, že by to nešlo. Tedy až na výjimky. A těch začalo geometrickou řadou přibývat. Musím se po čase nestraně přiznat, že mě to bádání tenkrát začalo nadmíru bavit. Čím více jsem se pokoušel vysvětlit vše racionální cestou, tím více se vynořovalo podivností. Popisovat zde všechny, by vydalo na celou knihu(která snad vyjde na podzim roku dvoutisícího dvacátého pátého).
Než se rozepíšu k dalšímu, měli byste vědět jedno. Tyto řádky nejsou určeny k tomu, abych vás o existenci, řekněme nadpřirozena, přesvědčily. Jejich účelem je pouze zevrubný popis událostí a pocity, které jsem během nich nabýval. Já již přesvědčený jsem. Co mé osobě nakonec trvalo nejdéle, nebylo odhalení oněch nevšedních událostí, jako více, proč se dějí právě mě. Víte, možná, ale opravdu jen možná, se dějí také vám. Jen třeba nejste v přítomném okamžiku natolik pozorní, abyste je zaregistrovali. A ti, co tak učiní, o nich nechtějí mluvit, neboť jim přijdou zvláštní, či je zaplaší, jako nereálné. Přece jen neodpovídají všeobecně uznávaným dogmatům.
Každý v takové chvíli, podaří li se mu(jí) býti bdělým, má možnost volby. A ta se jeví, jako zcela zásadní. Jen vezměte malinkou doušku. Přijměte li tyto události jako možné, vězte, že vám poněkud změní život. Za mě, k lepšímu, k vědomému, hodnotnému, ukazujícímu cestu. Neboť jako je bernou mincí tradice a historie u firem, rodů či měst, tak by měla či mohla být u bylinkářů. V ní a činech minulých bývá nadmíru uchováno vědění a um předků, z nichž posléze čerpáme my, jejich následovníci. Údělem našim pak jest rozvíjet a čerpat z těch dávných znalostí ku prospěchu věci. Oni nám poskytnou jiskru, my z ní zažehneme světlo, jež osvítí poznání. Lux vitae, kdysi Edward Kelly pojmenoval bájnou knihu poznání s tajemstvím kamene mudrců. Možná, ale opravdu jen možná, měl namysli právě toto.