Bylinářův úplněk IV. po všech úvodech kapitola I.
Jednu větičku a přiznám se bez mučení, se mi podařilo v předchozí části vynechat a to navíc záměrně. Snad mi ctihodný čitatel promine. Když pan Volk odcházel od našeho společného stolu, zřejmě mu neunikl můj hodnotící pohled. Na rozloučenou mi pověděl větu, jež dala věcem budoucím ten skutečně vědoucí rozměr.
„My dva se ještě uslyšíme Jene a mimochodem, po mě přijdou také další.“ Hodil tuto větu do placu jako by nic stařík a nežli se mi podařilo vykoktat dotaz, odkud že mě to vlastně zná, byl fuč. Nějaký čas se mi povedlo, za upíjení druhého piva, ještě strávit na terase hospůdky. Proběhnuvší situace byla podrobena úvahami, jak zleva, tak zprava, ovšem nic kloudného se v šedé kůře mozkové nevyklubalo. Mo je mysl nakonec vystavila následující resumé – shoda okolností a náhod -, konec konců, vše se dá racionálně vysvětlit, není potřeba dávat zbytečně velký prostor konspiracím.
Bylo kolem čtvrté hodiny, když jsem zaplatil útratu a jal se odebírat k domovu. Všudypřítomné horko ani náhodou neopouštělo své lacino získané pozice, spíše naopak. Drobný větřík, který by za normálních okolností působil jako mírné osvěžení, jen rozvířil prach a v kombinaci s potem slepil o to více to, co již slepeno bylo. Unavený datel, chudák navíc oděn v černém, rezignoval na mlácení do stromu, načež zmizel kdesi v jeho dutinách. Odněkud z dáli mi počala v uších rezonovat rytmická hudba, asi techno, napadlo mě. Jen nevím, jak v tomhle počasí, může někdo poslouchat cosi tak náročného. Holt dravé mládí. Po chvíli se k hudbě přidaly slova. Sice z daleka, přesto však dobře slyšitelné.
Slyš co již víš
véd nezná kříž
nemáš li dar
nastane zmar…..
Kdo těm lidem píše texty, vypadla z mé upocené mysli strohá úvaha. Už jsem se viděl doma, konkrétně tedy ve sprše, z níž tryská proud studené vody. Místo té ptákoviny, jež zní zde, zařadím Vlastu Rédla nebo Hradišťan, Jirka Pavlica je přece jen onačejěí kádr. Hudba zesílila a mě počalo jímat zděšení, že vyhrává někde v sousedství mého obydlí. Bohužel, zintenzivněly také slova.
……Vodan a voda
více než slova
z dávných věků
za časů reků…
Tak nějak mě ty verše do stylu techna přestaly zapadat. Navíc bubny, pořád jen ty bubny. Ze začátku zněly jen zdáli. Nyní však již ne. Byly všude kolem a nejen tam. Byly i uvnitř hlavy. Duněly zevnitř lebky a ven, z venku dovnitř. Přitom rozechvívaly membrány zvukovodů do nepříčetnosti. Zatřepal jsem zprudka hlavou, nic. Bubny, bubny, bubny…. . Celé to schizma přerušovaly jen ty podivné verše.
…..poutají sílu
u lidí víru
v prastarý um
co ochrání dům…..
Kolem mne proběhl z ničeho nic bělouš. Nádherný kůň. Pohodil hlavou, vzepnul se na zadních, zařehtal. Pomalu přišel blíže, nechal se pohladit. Ty oči jako by hypnotizovaly. Čte mi snad myšlenky? Asi blbnu. Jako bych už je někde viděl. Ale žádného koně neznám! To je kravina! Co se to hrome děje? Neplaší se, nechá se hladit, spokojeně hrabe kopytem. Ani ty zpropadené bubny mu nevadí.
….v oběť věř
píci či zvěř
ku břehu dávej
nic však neváhej…..
Koník pohodil hlavou, až mi jeho hříva pohladila obličej. Dotek to byl nadmíru příjemný. Na chvíli jsem zavřel oči. Na skráních byl cítit jeho teplý dech unikající z nozder. Najednou zmizel. Zůstal jen sluneční žár a bubny. Zase ty bubny….bum, bum, bum….
…..voda se zjeví
i těm co neví
oblaží zem
tak si ji vem.
Ticho. Najednou absolutní ticho. Nikde nikdo, odezněl zvuk bubnů, verše zmizely v slunečních paprscích. Pohled vůkol nenabízel pranic nevšedního. Tak co to bylo? Zase tolik těch piv nepadlo! Připadal jsem si opravdu divně. Mysl se vrátila z blažené nečinnosti do normálního, detekčního stavu. Jenže nedokázala vyplodit nic objevného, nežli pokyn k cestě domů.
Vzhledem k proběhnuvšímu, mé další kroky cílily k normálu. První z nich byla hudba, z reproduktorů zapěl Jirka Pavlica. Druhým pak studená sprcha křišťálově ledové studniční vody. A třetím, měla být klidová meditace. Měla. Jenže kdykoli jsem se pokusil vypnout příval myšlenek, znova a znova se odněkud vynořila scenérie v podobě obrázků dnešních podivností. Stařík, verše, bubny, koník, groše a tak pořád dokola.
Padlo rozhodnutí, zahnat ony podivnosti prací. Běžný úklid domácnosti příliš nezabral. Štípání dřeva na zimu sice vzbudilo všeobecný zájem kolemjdoucích, nicméně výsledkem byla jen další sprcha a spousty úvah, žádná odpověď. Nakonec mě snaha o pracovní činnosti natolik vyčerpala, že skončila spánkem.
Druhý den ráno se dostavil pocit vojáka, po prohrané bitvě. Bolelo mě celé tělo, zřejmě z rádoby pracovních výkonů, hlava, asi tušíte z čeho, o snech ani nemluvě. Karl Gustav Jung by měl práci na celý týden. Těch symbolik tam bylo na jednoho až příliš. Přes všechny pokusy o racionální vysvětlení předešlých dějů, mě nakonec přišel zajímavý nápad.
Nepodaří li se mi setřepat úvah na to, co se přihodilo, proč se nepokusit zjistit, co za tím blíže neurčeným, mohlo být. A že bylo, se dozvíte v další kapitole.