Bylinářův úplněk IV. Úvod.
Původně měla být tato kapitola zaměřena na poněkud jiné téma, nicméně člověk míní a osud mění. Avšak žádný strach, o nic ochuzeni nebudete. Jen se změní pořadí, neboť těch e-mailů, po kapitole s Dívou, božstvem, chcete li, bylo skutečně přehršel. A tak tedy budiž, dovolím si vám předat další takové setkání a snad se mi rovněž podaří osvítit více skutečnost, proč se tak děje. Zde je tedy popis toho, jak vše začalo, aneb první setkání s pastýřem pastýřů, Vodanem. K němu si dovolím jen malou doušku. Aby bylo vskutku ucelené, rozdělím jej do dvou, až tří (dle toho jak se mi rozjedou prsty na klávesnici) kapitol.
Vše začalo tenkrát nějak takhle. Byl červenec a to je měsíc, kdy na jižní Moravě hledá stín prakticky každý. Veškeré kaluže vyschly, řeky snížily průtok na třetinu, co mohlo zvadnout zvadlo a dokonce Slunečnice již rezignovaly v otáčení svých mohutných květenství za sluncem. V takovém vedru doplňujete pitný režim jak jen to jde, nicméně občas to chce doplnit vodu o silně koncentrovanou tekutinu vitamínem B, tedy o pivo. Pro tento případ se přímo nabízela jedna zdejší hospůdka, disponující terasou ve stínu opravdu mocného Kaštanu(vím že bych měl psát Jírovce, leč botanici prominou, takhle alespoň úplně každý ví, někteří tuší, pod čím jsem to vlastně seděl). Přičinlivý hostinský s povděkem kvitoval mou objednávku, neboť jiného lidu na terase nebylo, načež se odebral vyplnit moje přání.
Za chvíli se vynořil se skvěle ošetřeným Plzeňským, které bez meškání z jedné třetiny skončilo v mých útrobách. Na to konto se mi podařilo vylovit z útrob košile kapesník, neboť k nemalému pocení stačila pouhá existence, natož podpořená studeným nápojem. Ten navíc zapříčinil vznik jakési řeky, počínající ve vlasech, dále se linoucí po páteři a končící skromným vodopádem u zadele. Bylo vskutku velmi horko.
Z mých úvah, týkajících se vzniku nových potních toků na mém těle, mne vytrhl nevšedně oděný stařík. Tedy stařík, vizáží by se tak jistě klasifikovat dal, nicméně měl zvláštní jiskru v oku. Rovněž z něj přímo čišela energie, tak málo viděná u starších, životem zmožených jedinců. Na jeho dotaz, může li si přisednout, jsem ještě napůl v zamyšlení, souhlasně pokynul hlavou. Netvrdím, že mi nepřišlo divné, proč zrovna k mému stolu, když zde bylo pusto prázdno, nicméně horkem zmožená mysl, neschopna složitějších konstrukcí, další rozvíjení tohoto tématu zamítla.
Děd si objednal k údivu šenkýřovu bylinkový čaj a spokojeně se uvelebil na ne už tak spokojené, rozvrzané židli. Kromě jiskry a energie to byl zároveň kus chlapa, což mi došlo s prvním zaskřípnutím, jinak vcelku pohodlných židliček.
„Dovolte abych se představil, jmenuji se Volk,“ narušil stařík definitivně, doposud trvající ticho, „copak to čtete?“ Ukázal prstem na knihu, která mi měla v hospůdce dělat společnost po prvním pivu. Zatím odpočívala na stole, trpělivě čekajíc na svůj čas. Pohled mi spočinul na utěšeném fasciklu druhého vydání Mattioliho herbáře. Předává se v našem rodě po generace. Krásná, v kůži vázaná publikace s vylisovanými písmeny a v ní spousta vědění pánů Mattioliho a Tadeáše Hájka z Hájku.