Menu Zavřeno

Příběhování XXI.

Bylinářův úplněk III. kapitola čtvrtá.

Poslední kapitolu tohoto úplňku propůjčíme bohům. Ovšem žádný strach. Osobně je nazývám trochu jinak, nicméně se dají chápat také jako pastýři pastýřů, strážci. Bytosti, hlídající svět, snad proto, aby se nevymkl kontrole úplně. V úplňkovém povídání se s nimi setkáme na více místech, nicméně nyní se alespoň seznámíme.

Různé bohy měly snad všechny národy světa. Ne jinak tomu bylo u našich dávných předků, ať už Keltů, či Slovanů. Pokud se vám podaří je studovat blíže, zjistíte zajímavou věc. Vlastně se liší akorát jmény. Tedy s výjimkou posledních tisíce let. Nyní už převzali funkci celého panteonu solitéři jako Ježíš, Alláh či Budha. Zbytek povinností , tedy alespoň v křesťanství, převzali andělé, popřípadě svatí.

My se však přidržme bohů Slovanských. Pokud by jste měli představu o chlapíkovi v haleně s vousem, holí a koženou brašnou, tak budete možná zklamáni. Takto se zjevují jen ve snech, či změněných stavech vědomí a to jen zřídka kdy. Mají ovšem zcela jiné možnosti, jak se s vámi setkat. Tedy pokud jim na vás záleží a taky samozřejmě, má li přijít trest. A hned si povíme, jak to může za určitých okolností vypadat.

Začneme příběhem s ne zcela dobrým koncem. Naším božstvem bude Diva, bohyně zvěře, ochránkyně ptáků, vodstva a vůbec všeho, tamo přebývajícího. Staré spisy ji popisují jako spanilou, dlouhých rezavých vlasů a velikých hlubokých očí mající ženu. K lidem bývá většinou shovívavá a přátelská, nepřekročí li ovšem stanovenou mez.

U nás ve vesnici je velice útulná, dobře prostřednictvím krbu vytopená hospůdka. Patří milému, všudypřítomnému šenkýři, vizáží pohádkového hospodského. Čepuje se zde dobře ošetřené pivo, pod barem dlí poctivá domácí pálenka a v kuchyni jednoduchá, nicméně výtečná jídla.

Chodí sem místní, přes léto v sezóně i turisti. My se však ocitáme na sklonku měsíce Listopadu. Kraj jižní Moravy tu v tento čas halí mlha, počasí by se dalo označit jako sychravé, slunce zahřeje tváře jen velmi zřídka. Tyto povětrnostní podmínky sice nepřejí turismu, nicméně vůbec nevadí myslivcům, lovcům a vůbec všem s flintou, kuší či lukem a hlavně touhou po trofeji. Den, kde se všichni tito v zelených kamizolách odění střelci sešli, vyšel na pátek. Lov se konal od dopoledních hodin a v lesích to práskalo jako u Verdunu. Večer, po konci této zvláštní kratochvíle, se valná většina lovců sešla v naší hospůdce, tak nějak oslavit výsledky celodenního krveprolití.

V rámci bujarého veselí vynikal zejména pan Emil, alespoň takto jej vůkolsedící oslovovali. Měl zřejmě ze všech nejlepší mušku, neboť skolil prakticky vše, co se kde hnulo. Byl vyhlášen králem honu, obdržel několik desítek plácnutí po širokých zádech a stejné množství štamprlí.. Tempo oslav nabralo na síle, přičemž obsluhující servírka, mimochodem po všech směrech šikovná dívka, kmitala o sto šest. Sám pan hostinský si ji pochvaloval. Přišla prý jako dar z hůry. Sám by tolik lidu nikdy obsloužit nezvládl. Nemohl si mladou rusovlásku vynachválit, což u něj nebylo obvyklé.

Na chvíli jsem přestal poslouchat šenkýřovy chvalozpěvy a na mladou dívčinu a začal ji pozorovat. Tentokrát bylo zapotřebí dát šenkovi zapravdu. Holka jako by snad ani nechodila nohama po zemi, ale vznášela se těsně nad ní. Na každého dokázala doslova vykouzlit úsměv. Jen ten vládce lovu ji zřejmě nepadl do oka. Dívala se na něj úkosem a chlapík to nenesl zrovna dobře. Vždy, když šla kolem, poněkud zbrunátněl. Obličej se proměnil v červenou žilnatou kouli, už jen prasknout. Blížila se půlnoc. Přes veškerou snahu mistra šenkýře přítomné lovce opít, aby se konečně odebrali k domovu, se jeho předsevzetí nedařilo naplnit.

Titulovaný král lovu zavelel požadavek o další rundě. Neuběhla ani chvíle a obsluhující rusovláska zavířila kolem stolu s tácem štamprlí se slivovicí. Při roznášení vrhla kratičký pohled do Emilových očí, podala mu pohárek s pálenkou, zatočila se kolem a sotva slyšitelně cosi zaševelila. Myslivci pozvedli číše, zazněl přípitek na objednávajícího a v tom se stalo něco nečekaného. Vzduchem se mihla rezavá kštice dívčina, jak se zprudka otočila za tím podivným zvukem. Od stolu lovců zaznělo nelidské zachroptění. Hospoda ztichla.

Když se trochu utišil následný ryk, bylo vidět na zemi Emilovo bezvládné tělo, stočené v podivné, křeč připomínající poloze. Nyní trochu pominu nastalý zmatek, příjezd sanity a následné konstatování přítomného doktora o exitu. Než se stačil usadit první prach, byla hospoda liduprázdná, toho večera již na oslavy nálada nevyzbyla.

Uběhl nějaká ten čas, načež jsem se dozvěděl při další návštěvě hospůdky zvěst, o níž bez toho rozprávěla celá vesnice. Dotyčný lovec, jenž zde onehdy skonal, měl umřít na zástavu srdce. Divné bylo, že nikdy na žádnou srdeční chorobu netrpěl. Neměl křečový žíly a netrpěl ani na vysoký tlak. Chtěje odvézt debatu na jiné téma, dotázal jsem se na onu ryšavou servírku z mé předešlé návštěvy. Poněkud mě zarazilo, když mi hospodský oznámil, že už ji vlastně od toho dne neviděl. Škoda, napadlo, mě, rád bych se ji zeptal, odkud se můžeme znát. Neberte to prosím jako seznamovací klišé. Skutečně jsem měl tenkrát takový pocit.

Až po nějakém tom čase, držím v rukou knihu o Slovanských božstvech. Dojdu ke kapitole o bohyni Divě. A světe div se, popis shodou náhod přesně koresponduje, že nevíte s kým? Ano, je to tak, se slečnou servírkou. Že by náhoda. Na náhody nevěřím. V hlavě mi běžel kousek po kousku ten páteční večer. Jak chodila, jak jednala s králem lovu. Její podivná, tichá slova před tím nečekaným skonem. A nakonec jméno, Diva. Alespoň takto se hospodskému představila. Navíc s ní šla tak silná energie. Rovněž v očích, jako by se zrcadlila hladina Dyje. Po zádech mi přeběhl mráz. Jen jinak, než jsem zvyklý. Za oknem hospůdky někdo zamával na pozdrav. V koutka oka se usadila rezavá záře rusých vlasů. Byl to okamžik, ale zároveň jistota. Další setkání s pastýřem pastýřů, tedy pastýřkou.

Leckdo může namítnout a zřejmě zcela po právu, že se jedná o mou bujnou fantazii či představivost. Vždyť rusovlásek po světě běhá jako máku a navíc, kdo ví, kolik jsem toho v té naší hospůdce onoho dne vypil. Víte, kdo chce vlka bít, hůl si najde. Ovšem tenkrát nešlo jen o to, co viděly oči a slyšely uši. Vše bylo zkrátka a dobře cítit. A pak také, nebylo to poprvé, ani naposledy, co mi do cesty vstoupil kdosi, jako za tehdejších událostí Diva.