.Bylinářův úplněk II. – kapitola, vlastně třetí (po všech těch úvodech).
Rituál. Už babička říkávala, když nevíš kudy kam, měl bys zastavit, zpomalit sebe, mysl i duši a nadto vykonat něco navíc. Jako vždy, měla pravdu. Výjimečně, ale opravdu výjimečně, jsem měl možnost takovému rituálu přihlížet. Vždy to byl vskutku nevšední zážitek. Po létech, když jsem si je probíral v hlavě, mi docházelo s plnou intenzitou, kterak je babča měla zmáklé, byť improvizovala.
Faktem rovněž zůstává četnost, kdy rituály babička využívala. Nebylo to často. Dodnes si pamatuji, jak po nich bývala unavená. Nedokázal jsem si tenkrát zcela spojit proč, ale vždy po takové její seanci jsme vyráželi ke studánce do lesa. Bylo to krásné místo v bukovém lese. Studánka, ze které se bez následků dalo popíjet jako o závod, nebyla jen zřídlem vodním. Energie z ní prýskala jako ta životodárná tekutina. Dnes už vím. Babička ji, opět s pokorou, používala jako takříkajíc, dobíjecí stanici. Každý, kdož činíme bylinářské řemeslo a hodláme jít do hloubky, bychom měli takovou či makovou dobíjecí staničku mít.
Vraťme se ale k rituálům. Přesněji tedy ke konkrétnímu. Zvolíme pro příklad paní Alenu. Přišla za babičkou, na pokraji sil. Předtím podstoupila několik způsobů léčby klasické medicíny. Ač ji apriori nechci a nehodlám hanit, tentokrát zkrátka neuspěla. Na to paní Alena, zřejmě ze zoufalství, nikoli z přesvědčení, vyhledala bylinářku. Jednalo se těžkou hypofunkci štítné žlázy. Tady bývá každá rada drahá, obzvláště v letech, po explozi jaderné elektrárny v Černobylu. To měly tenkrát holky opravdu potíž, a nejen ony.
Babička si nebyla jistá, co předepsat, jaké byliny zvolit. Vylíčila paní Aleně obecné rady a doporučení, přičemž ji požádala, aby se zastavila následující den. Věděl jsem, že bude zážitek. Tedy, nechá li mne babička při tom. A tentokrát nechala.
V komnatě, kde tyto rituály probíhaly, bylo jako o vánocích. Na každém volném místečku plály zapálené voskovice, z aromalampiček se linula úžasná vůně éterických olejů. Od garnýží visely zavěšené sušící se bylinky, pozvolna uvolňující své roztodivné pachy. Seděl jsem, tichý jako pěna, ani nedutaje. Každý pohyb a slovo mi připadaly jako kouzelná litánie z knižních pohádek. A přesto tak reálné, tak hmatatelné.
Když babička s mou nepatrnou pomocí nachystala místnost k obrazu sému, začalo se kouzlit. Takto jsem si alespoň její počínání pro sebe nazýval.
Začalo to vykuřovadlem, meditací, dechovým cvičením. Poté se babička naladila na osobu, pro níž potřebovala bylinky a začala se ptát. Kyvadélko létalo tam a sem, ruka s tužkou po papíru, jak by smet. Až mě začínalo zajímat, zdali to po sobě babička posléze přečte. Mnohem později jsem narazil na podstatu spontánního psaní. Ale o tom až jindy. Nyní je důležité pochopit jádro rituálu, respektive, jeho části.
Velice důležitá je příprava. Nachystat si tedy místo, pomůcky a zejména sebe. Očistit tělo i duši. Babička při rituálu již kyvadlo ani virguli nepoužívala. Jakmile se ji podařilo naladit na svého klienta, již se věci dály jako by samospádem. Když mě později přemohla zvědavost a doptával jsem se na způsob, kterým se babička napojuje na jednotlivé ne-mocné, pověděla mi toto. Honzíku chce to čas. Pokud to nemáš v sobě, přijde to po nějaké době samo od sebe. Musíš být trpělivý. A na jedno si pamatuj. S touhle silou neplýtvej, málo kdo zná, co v sobě doopravdy skrývá. Navíc ji nikdo nemáme neomezené množství. Svou řeč zakončila tak nějak neurčitě, časem mi došlo proč. Vám nic říkat nebudu, budete li přítomní a trpěliví, taky vám dojde oč zde běží.
Sesumírujeme li tedy rituál, jako takový, dá se vyložit ve čtyřech bodech. Příprava – provedení – vyhodnocení – regenerace. Každý má své opodstatnění, svou důležitost. V další kapitole si povíme něco způsobech rituálů, respektive jejich druzích.