Menu Zavřeno

Příběhování VIII.

LUX VITAE V.

Natálie se rozeběhla k řece, co ji síly stačily. Zachyceno o mohutný kmen dubu leželo ve vodě tělo muže. Potrhané tričko, několik drobných ran v obličeji a tep, sotva hmatatelný.

U chaloupky neměla slečna Anhaltová mobilní signál. Byla za to ráda, nikoli však v tuto chvíli. Plaváček měl dobře metrák, chlap samý sval. Nebyla si vůbec jistá, podaří li se jí vytáhnout nebožáka z vody. Poprosila síly vod, země a lesů o pomoc, požádala o podporu matku zemi i svého vlčáka, který pobíhal zrovna kolem, jako by hledal, kterak se přidat k dílu.

Nakonec, s vypětím nemála sil a za vytrvalé, více morální podpory svého psa, dostala Natálka téměř utopeného plaváčka do postele v chalupě. A hned jej začala kurýrovat. Na nočním stolku zahořela svíčka v aromalampě s Meduňkovou esencí. Mokrý oděv letěl do kouta a tělo v mžiku zahalila teplá duchna. Kolem postele zazářily acháty, spánky uvolnila bylinková mast z Majoránky. Natálie naplnila vodou z říčky Desné svou Tibetskou mísu, načež začala pomalu kroužit po jejím obvodu. Hrávala si na ní často, ráda vnímala její zvuk, pozorujíc při tom roztomilé dovádění voděnky uvnitř. Co však voda doslova vyváděla nyní, se ji před očima ještě nikdy neobjevilo. Uprostřed mísy se vytvořil gejzír, vybíhal daleko nad okraj až absorboval snad všechnu vodu a coby fontánkový deštík se vracel zpět. Prozatím vždy zpívala pouze mísa, díky paličce, která kroužila po jejím obvodu. Nyní, k nemalému Natálčinu udivení, zpívala snad i sama voda. Uzdravující rituál ji zcela vyčerpal. Na takovou únavu z ničeho nic nebyla zvyklá a tak si šla sama na chvíli lehnout.

Z nečekaně vydatného spánku Natálku vytrhnul naprosto neznámý zvuk. Vyskočila z lože, kvapem se podívat na svého nečekaného pacienta. Cestou se stačila vyplísnit, že místo spaní měla zaběhnout do vesnice pro pomoc. Nebylo však zbytí, síla únavy byla silnější než její vůle. Jakmile stanula u plaváčkova lůžka, ihned vzaly všechny chmury za své. Zvuk, který ji tak nečekaně probudil, bylo obyčejné chrápání. Na to se rozesmála upřímným, zvonivým smíchem, až si musela rukou zakrýt ústa. Život na samotě ji rozpoznání určitých melodií prostě odnaučil. Když se ji podařilo utlumit smíchem rozdováděnou bránici, pocítila úlevu. Z nejhoršího byl plaváček evidentně venku.

Ponechala jej tedy samotného, jdouce si po svém. Na zahrádce právě krásnou oranžovou zářil měsíček. Ráda by dopřála jeho krásným květům ještě chvíli času, nicméně nadešla doba jeho sběru a nebylo zbytí.