
LUX VITAE IV.
Natálie Anhaltová žila na samotě, odříznutá od civilizace v chalupě po předcích. Do nejbližší vesnice to měla svižnou chůzí dobře hodinu. Lidé ji však nechyběli, neboť byla v kraji dobře známou bylinkářkou. Co nedokázala vypěstovat na své zahrádce, nabízely v míře nemalé okolní lesy. A tak za ní na samotu docházeli jak místní, tak lidé z širokého okolí. Ráda sedávala ve volných chvílích na lavičce, nasávala vůni kvetoucích bylin, pozorujíc u toho líně se vinoucí řeku Desnou. Toho odpoledne měla celý den zvláštní tušení. Uměla naslouchat intuici, ovšem tentokrát si nebyla vůbec jistá tím, co že ji to vlastně napovídá. Nu což, když nevidíš konce, ponech k němu věci plynout, pomyslela, s obavou pozorujíc oblohu.
Předpověď hovořila o krásném slunném dnu. Reakce rostlin, jež si pomalu a jistě počaly ukrývat své okvětí ovšem hovořily jinou řečí. V ovzduší byla cítit voda a nejen ona. Ještě cosi jiného. Ať se však snažila jak mohla, její vědomí bylo mlčenlivé. Jediné, co vycítila, byla změna. Jaká, to však rozpoznat nedokázala. Udeřil první mohutný hrom, začalo pršet.
Houkání obecních sirén za účelem vybuzení integrovaného záchranného systému bylo po nečekané bouřce všudypřítomné. Udatný sbor dobrovolných hasičů však naštěstí řešil jen několik vytopených sklepů. Zmínku o poutníkovi, který zmizel během té sloty kdesi v lesích, nebral nikdo příliš vážně. Konečně, lidi měli svých starostí dostatek, zvěst o někom kdo už možná dávno sedí doma v teple nikoho příliš nevzrušovala.
Natálie Anhaltová přečkala běsnění nebes za okny své chaloupky, zvědavě pozorujíc výšku hladiny Desné. Napršelo toho sice oné noci dost, nicméně koryto řeky si dokázalo s nemalým přídělem vody poradit. S utichajícím deštěm, uším mile bubnujícím na krovy, se příjemně usíná. Obzvláště, je li ovzduší prosyceno patřičnou dávkou ozónu. Natálka tedy odložila knihu, načež zvolila variantu usínání právě za tohoto osvědčeného průvodce do říše snů.
Druhého dne ráno, když vypila bylinkový čaj, jež příjemně provoněl útulnou kuchyňku, vyrazila před domek, zkontrolovat jaké škody včerejší lijavec napáchal. S úlevou zjistila, že žádné. Naopak byliny, probuzené ranním sluncem, dávaly ostentativně najevo krásu a vůni svých okvětí. Zběžně přelétla pohledem výšku řeky, nicméně ta už si naprosto v klidu kolotala, jak bylo v tomto ročním období zvykem. Jen cosi bylo jinak. V prvním okamžiku si povšimla pouze naplavených kmenů podél šplouchající vody u břehů. Zrak jako by ji však nechtěl pustit od drobných vlnek nyní již klidné Desné. Až ji to praštilo do očí.