LUX VITAE II.
Po konci v ozbrojených službách této země hledal Jindřich způsob obživy. Čas jej tak úplně netlačil, renta dávala příjemný polštář, jenž nenutil jedince ihned zaplout do systému. Jindra Modřelický ovšem nebyl mužem zahálky. Od mládí sportoval, v určitých časech také vrcholově. Vždy při následné regeneraci obdivoval šikovné ruce masérů, jež dokázaly vrátit unaveným údům dřívější vitalitu. Navíc pocházel z rodu Žítkovských „čarodejnic“, kteréžto jho se v něm po opuštění vojenské služby počalo stále více probouzet. Nakonec tedy jeho kroky vedly přes masérské vzdělání právě k oboru maséra. Začátky, jak už to tak bývá, nebyly úplně snadné. Ruce, sice obalené svalstvem, ovšem neuvyklé novému druhu zátěže bolely. Práce s lidmi také nebyla vždy jednoduchá. Přijímat a vydávat rozkazy se v porovnání s prací ve službách počala časem jevit ve zcela jiném světle.
Sem tam se objevily také osvobozující myšlenky. Nebylo chybou skončit v Armádě? Rovněž plat ve státní službě se s tím v soukromé sféře nedal moc srovnat. Naštěstí byl Jindra skromný a dokázal vystačit s málem. Další samostatnou kapitolou byl soukromý život páně Modřelického. Vojenská služba, tak náročná na čas, protkaná mnoha riziky, nebyla zrovna vztahovým rájem. Výjímkou nebyl ani Jindřich. Nakonec si zvykl být raději sám. Rozchody bolely, láska nakonec rovněž. Alespoň takto si status quo pro sebe vyhodnotil. Ne, že by dobře namasírované ženské tělo občas neovládlo touhy dotyčné, která nadto přišla s nabídkou něčeho víc, než jen posezení u dobrého vína, ovšem o to Jindra nestál. Hledal přece odpověď. Nebyl panic a dokonce si prošel obdobím, kdy před ním žádná sukně nezůstala netknutá. Ovšem dobrých pocitů z těchto let nabyl pramálu. Nebránil by se vztahu, jen v něm nyní nespatřoval zhola nic.
Naslouchal intuici. V nastalých časech osamění, vyplněných jen prací, sběrem byli, k nimž se po dlouhých letech vrátil a psaním o historii, kterou měl velmi rád, meditoval. V meditacích nacházel klid. Tolik potřebný pocit, po dlouhých létech plných akce a dobrodružství. Občas si nějaké to vzrušení v podobě vandru do lůna přírody dopřál, to bylo ovšem to jediné vybočení, které jej na nové životní cestě provázelo.
A je docela dobře možné, že čeho je pomálu, občas přinese to kýžené ovoce, po kterém tak bažíme. Ne jinak tomu bylo i v případě pana Jindřicha Modřelického. Jednoho podzimního dne, kdy mu pracovní diář nabízel blažené dny volna, se rozhodl vyrazit na vandr. Pro ten účel si vybral Jesenické hory. Miloval přírodu, vyrůstal v Beskydech a právě Jeseníky mu je svým rázem hodně připomínaly. Nesly, alespoň dle jeho soudu na rozdíl od Beskyd, stigma odsunu Sudetských Němců, jakýsi stín, který na tom kraji ležel, ovšem i tak to byl velmi pěkný kus ne zcela člověkem ovlivněné přírody. Vandr navíc hodlal spojit se sběrem bylinek, které rostly právě v tomto koutu moravské země.
Jak záhy co pasažér českých drah seznal, jednalo se o velmi teplý podzim. Absence klimatizace v sauně podobném dopravním prostředku jej přiměla nejednou k myšlence vyměnit upocený dres. Snad jen nesmysl onoho počínání a omezený počet triček tyto úvahy poslal k ledu. Vyjimečný okamžik konce cesty vlakem lehce zakalila předpověď počasí, predikující lokální bouřky právě v oblasti Jeseníků. Prozatím bylo ovšem nebe samá modř, načež vůně lesa vábila do jeho útrob.